Historie původní jablonecké huti

Historie stavby

Objekt kompoziční sklářské huti je pozoruhodným příkladem industriální architektury 2. poloviny 19. století, kdy došlo v Jablonci nad Nisou k masivnímu rozvoji sklářské a bižuterní výroby, který byl současně příčinou rychlého a bouřlivého vývoje města a jeho zásadní proměny. Stavba je chráněna jako nemovitá kulturní památka.

Kompoziční huť vyráběla výchozí surovinu pro sklářskou a bižuterní výrobu ve formě skleněných tyčí. V hutních pecích se tavily exkluzivní barevné skloviny z vysoce olovnatého skla, používané pro výrobu bižuterních kamenů, broušených a foukaných perlí a drobné flakonérie. Na rozdíl od převládajícího běžného sodnodraselného skla podléhala tato luxusní produkce módním vlnám a krizím, které významně ovlivňovaly poptávku a tím i prosperitu tohoto typu hutí. Vznik Scheiblerovy huti spadá do období rostoucího objemu této výroby v polovině 19. století. Většina kompozičních hutí postupně zanikla, v této huti se však výroba udržela až do roku 1991. V posledním období provozu se zde vyráběly v malých objemech speciální vícebarevné tyče, složené ze segmentů skla různých barev.

Skleněné tyče vznikaly technologií vytahování. Sklář nabral na píšťalu roztavenou sklovinu z pánve a vyfoukl z ní baňku. Pomocník s náběrem taveniny běžel chodbou podél koryta, ve kterém vytáhl dlouhou tyč. Ta se pak rozdělila na díly délky asi 80 cm, které byly expedičním polotovarem pro další zpracování.

Pozemek pro stavbu získal Josef Scheibler v roce 1849. Stavba základní části huti proběhla do roku 1854, kdy je objekt poprvé zobrazen na Schwarzbachově plánu města s tímto datem. První etapa výstavby zahrnuje dvě hutní haly a podsklepený obytný dům na severní straně. Dům byl tehdy pravděpodobně jen přízemní se sedlovou střechou. Sklepy mají řemeslně zajímavé segmentové valené klenby z hrubě opracované lomové žuly. Hutní haly jsou zastropeny cihelnými klenbami, nad kterými je dřevěný vaznicový krov strmé sedlové střechy. Severní huť má valenou půlkruhovou klenbu se dvěma dýmníky ve vrcholu, nad jižní hutí je plochá placková klenba s jedním dýmníkem uprostřed. Vodorovné síly, kterými klenby působí na stěny, jsou zachyceny ocelovými táhly v patě kleneb. Dýmníky jsou vyvedeny nad hřeben střechy nižšími zděnými komíny. K jihu směřoval přístavek úzké dlouhé chodby – tažírny neboli běháku.

Naprostá většina dochovaných nebo dokumentovaných sklářských hutních hal má ocelový nebo dřevěný krov strmé sedlové střechy nad vysokým otevřeným prostorem. V hřebeni střechy obvykle najdeme větrací světlíky lucernového tvaru. Scheiblerova huť v Jablonci nad Nisou je jedinou dochovanou hutí s klenbovými stropy a zděnými dýmníky. Těžko lze také usuzovat, proč byly zvoleny dva různé typy kleneb – snad chtěl neznámý stavitel ukázat, co umí…

Další vývojovou etapou je výstavba třetí hutě v roce 1884. Hala je opět zastropena valenou půlkruhovou cihelnou klenbou se dvěma dýmníky ve vrcholu. Na původní střechu navazuje další úsek sedlové střechy s dřevěným krovem. U jižního štítu třetí hutě vyrostl vysoký komín z režných cihel, který působil jako dominanta stavby. V projektu stavitele Carla Dauta je třetí hala označena jako mačkárna. Součástí stavby byla pravděpodobně opět nová chodba tažírny na jižní straně.

Po roce 1886 byl objekt znovu rozšířen dostavbou jižního křídla s chodbou tažírny a skladovými prostory. Stavitelem byl opět Carl Daut, stavebníkem Josef Scheibler mladší, syn zesnulého zakladatele. Na nákladech se podílel také jeho bratr Franz jako provozovatel mačkárny. Nižší zděná dostavba je částečně podsklepena v úrovni dvora a má sedlovou střechu s menším sklonem. Strop nad přízemím je dřevěný trámový, dřevěný krov v nízkém půdním prostoru má vrcholovou vaznici.

Franz Scheibler pokračoval v rozvoji podniku po smrti bratra Josefa v roce 1896. To již blízko nad hutí vede nově prodloužená železniční trať z Liberce do Tanvaldu. V letech 1898, 1903 a 1905 dokládají plány stavitele Dauta další rozšíření objektu na západní straně ve dvoře. Přístavky měly ploché pultové střechy a sloužily zřejmě jako sklady nebo provozní pracoviště.

V roce 1908 zdědila objekt Marie Strobach, provdaná dcera Franze Scheiblera. Kolem roku 1910 byl obytný dům na severní straně pravděpodobně zvýšen o patro a půdní prostor pod novou sedlovou střechou. Tomuto dokumentačně nedoloženému vývoji nasvědčuje jiný formát oken, jiný druh použitých cihel v patře a dobové zpracování dřevěného vaznicového krovu.

V roce 1914 byl nad stěnou mezi první a druhou hutí vztyčen druhý vysoký komín – zřejmě pro odtah spalin z nového typu pece.

Poslední významnou stavební změnou, dokládající rozvoj rodinné firmy, byla kolem roku 1922 dostavba většího západního křídla, ve kterém je dnes nové schodiště a recepce s kavárnou. Dvoupodlažní přístavba má nízký suterén v úrovni dvora a plochou pultovou střechu. Prostor s větší světlou výškou a velkými okny do dvora pravděpodobně sloužil jako dílna, později pak byl rozdělen příčkami na zázemí zaměstnanců huti.

Jako poslední vlastník rodinného podniku byla v roce 1943 zapsána firma Franz Scheibler. Po poválečném zestátnění byl od roku 1961 vlastníkem a provozovatelem huti národní podnik Jablonecké sklárny Desná. Docházelo už jen k menším stavebním úpravám souvisejícím se změnami provozu, hutní výroba skleněných tyčí však zůstala zachována.

Rekonstrukce

Významným podkladem pro rekonstrukci byl detailní stavebněhistorický průzkum. Projekt a realizace rekonstrukce byly konzultovány a schváleny Národním památkovým ústavem.

Při rekonstrukci byl důsledně zachován původní tvar a objem stavby. Obnovená fasáda respektuje původní jednoduché industriální řešení včetně barvy. Jsou zachovány a doplněny všechny významné kamenné konstrukční prvky – soklové zdivo, ostění dveří, parapetní desky a ostění oken. Byla obnovena méně pohodlná, avšak autentická dlažba z masivních kamenných desek v chodbě bývalé tažírny –běháku. Nová dřevěná okna sjednocují celkový výraz fasád. Nahradila různé typy výplní otvorů, které byly postupně použity a často pak nahrazeny jinými během vývoje stavby. Nepůvodní střešní krytinu sedlových střech z azbestocementových šablon nahradila novodobá hladká černá plechová krytina se stojatými drážkami, která je pro tento typ stavební památky přijatelná.

Dřevěné konstrukce střešních krovů byly vzhledem ke značnému stupni degradace dřeva a nevyhovující únosnosti nahrazeny novými konstrukcemi shodného typu. Strop a střecha jižního křídla s ordinacemi byly mírně zvýšeny ve prospěch světlé výšky přízemí i podkroví. Kvalitní krov obytného domu byl s malou úpravou zachován a umožňuje využití atraktivního podkroví. Dva vysoké komíny i nižší komíny dýmníků byly proti původnímu stavu sníženy. Ploché pultové střechy západního křídla a přilehlých starších přístaveb byly sjednoceny do stejné výškové úrovně a sklonu.

Významnější stavební zásahy při rekonstrukci představují doplnění půdorysu západního křídla menší dostavbou se střešní terasou kavárny, nové schodiště hlavního vstupu v západním křídle a propojení prvních dvou hal širokými prostupy v jejich dělicí stěně. 

Ing. Otakar Novotný
projektant rekonstrukce 

Hlavní zdroj: Stavebněhistorický průzkum – Ing. arch. Jan Pešta – 2021